Dítě se nerodí s nedůvěrou. Ta vzniká postupně – podle zkušeností, které si ukládá. Podle toho, jestli je slyšené, chráněné a respektované.
Když reagujeme předvídatelně, dítě se učí, že svět dává smysl. Když pláče a někdo přijde, učí se, že jeho potřeby nejsou zbytečné. Když se bojí a někdo ho uklidní, učí se, že strach se dá zvládnout.
Důvěra ve svět nezačíná ve škole ani mezi cizími lidmi. Začíná doma. Ve vztahu. V maličkostech, které se opakují den za dnem.
Dítě, které ví, že se může spolehnout na dospělého, se nebojí objevovat. Může se vzdálit, protože ví, že návrat je bezpečný.
Naopak dítě, které musí být stále ve střehu, které neví, jaká reakce přijde, se učí opaku. Učí se kontrolovat, přizpůsobovat, hlídat si krok. A to je vyčerpávající i pro dospělého.
Učit dítě důvěřovat světu neznamená chránit ho před vším. Znamená být stabilním bodem, ke kterému se může vracet.
Někdy stačí obyčejná konzistence.
Stejná reakce.
Stejná slova.
Stejný tón hlasu.
Z těchto drobných jistot se skládá velký pocit bezpečí. A z bezpečí roste odvaha.
Odvaha být sám sebou.
Odvaha zkoušet.
Odvaha žít.
