V dnešní době máme tendenci zaplňovat dětem každý volný okamžik. Kroužky, aktivity, výlety, program. Ticho a prázdný čas v nás někdy vyvolávají pocit selhání. Jako bychom měli neustále něco organizovat, tvořit, zabavovat.
A pak dítě řekne: „Já se nudím.“
Nuda nám zní jako problém.
Ale pro dítě je to prostor.
Právě ve chvílích, kdy není nic předem připravené, začíná pracovat fantazie. Z obyčejného polštáře je pevnost. Z deky je tajná skrýš. Z klacku je kouzelná hůlka.
Nuda učí dítě tvořit. Přemýšlet. Hledat vlastní podněty místo těch, které mu někdo servíruje.
Samozřejmě není snadné odolat nutkání hned něco navrhnout. Vyřešit. Zachránit situaci. Ale někdy stačí říct: „Věřím, že něco vymyslíš.“
Tím dítěti předáváme důležitou zprávu: máš schopnost poradit si. Máš představivost. Máš vnitřní zdroje.
Dítě, které si umí hrát samo, si jednou bude umět poradit i v tichu dospělosti. Nebude potřebovat neustálé rozptýlení. Bude umět být samo se sebou.
Nuda není selhání rodiče.
Je to dar prostoru.
A právě v tom prostoru může vyrůst kreativita, samostatnost i hlubší poznání sebe sama.
