Slova mizí rychle. Řekneme je, zazní, rozplynou se ve vzduchu. A přesto některá z nich zůstávají. Ukládají se hluboko do paměti dítěte a tvoří tichý vnitřní hlas, který si ponese celý život.
„Jsem na tebe pyšná.“
„Věřím ti.“
„To zvládneš.“
Ale také:
„Ty jsi ale neschopný.“
„Zase jsi to pokazila.“
„Proč nemůžeš být jako…?“
Děti nám možná hned neodpoví. Možná se tváří, že je to jedno. Ale jejich sebeobraz se pomalu skládá právě z těchto vět.
Každé opakované slovo je jako kapka. A kapky postupně vytvářejí obraz toho, kým si dítě myslí, že je.
To neznamená, že musíme jen chválit. Děti potřebují i zpětnou vazbu, vedení, hranice. Ale je rozdíl mezi hodnocením chování a hodnocením osobnosti.
„Tohle se nepovedlo“ je něco jiného než „Ty jsi neschopná.“
„Tohle chování není v pořádku“ je něco jiného než „Ty jsi špatný.“
Když oddělíme dítě od jeho chyby, dáváme mu prostor růst. Učí se, že jeho hodnota není podmíněná výkonem ani bezchybností.
Možná si jednou nebude pamatovat konkrétní situace. Ale v těžkých chvílích se mu v hlavě ozve hlas. A ten hlas může být laskavý. Může říkat: „Zkus to znovu.“ „Nevzdávej se.“ „Jsi dost.“
A ten hlas bude mít náš tón.
Proto stojí za to vybírat slova opatrně. Ne z dokonalosti. Ale z vědomí, že právě teď pomáháme tvořit něčí vnitřní svět.
