Čas je zvláštní komodita. Neustále nám protéká mezi prsty a máme pocit, že ho nikdy není dost. Práce, povinnosti, domácnost, zprávy, telefon. A mezi tím vším dítě, které chce ukázat obrázek, vyprávět sen nebo si jen sednout vedle nás.
„Počkej chvilku.“
„Teď nemůžu.“
„Až to dodělám.“
Jenže dětské „teď“ je krátké.
Dítě nevnímá čas jako my. Neplánuje za týden, za měsíc. Žije v přítomném okamžiku. A když mu věnujeme plnou pozornost – byť jen deset minut – cítí to jako něco obrovského.
Nejde o množství hodin.
Jde o kvalitu přítomnosti.
Odložený telefon. Oční kontakt. Smích nad něčím, co dospělému může připadat maličké. Společná cesta do obchodu, při které si povídáte. Večerní povídání potmě.
Právě tyto momenty budují vztah.
Dítě si nebude pamatovat, kolik hodin jsme strávili prací, abychom mu zajistili vše potřebné. Ale bude si pamatovat, jestli jsme si našli čas poslouchat ho.
Čas je láska přeložená do konkrétního činu.
A možná největší dar, který můžeme dát, není perfektní dětství bez problémů. Je to vědomí, že jsme byli opravdu přítomní. Že jsme nebyli jen vedle nich, ale s nimi.
